Chodila jsem z haly do haly a v těch velkých prostorách se cítila jako v moři – moři plném šedých, hnědých, bílých a černých vlnek, táhnoucích se dál a dál až k obzoru… Jistě, trochu přeháním! Ale barevná jednotvárnost nabídky hlavně sedacího nábytku byla v tuto chvíli opravdu do očí bijící! O to víc mě potěšily barevné záchranné bójky, které se čas od času z vln vynořily – ve skutečnosti expozice dětského nábytku. Svým dětem dopřáváme, čeho se sami asi bojíme – veselosti a svěžesti. Ale i tady jsme radši opatrní – i pro děti volíme barvy jen jemné, pastelové. Na tzv. „základní“ barvy, tedy jasně červenou, modrou, žlutou a zelenou, jsme asi úplně zapomněli. Nebo si ji neumíme do bytu jenom představit? Anebo si to neumí představit jen výrobci?
(autor: Jana Molitanka Svobodová)