Jelikož se jedná o novou skupinu architektů, kteří se drou na povrch českého architektonického výsluní, rozhodli jsme se jich zeptat na několik základních a zásadních otázek, týkajících se jejich tvorby a především jejich nedávného projektu jaro, léto, podzim, zima..a jaro, během něhož došlo k adaptaci půdního prostoru bývalé mikulovské školy na letní byt se snahou o zachování rázu a původního ducha stavby s ohledem na památkářské požadavky.
Mohli byste se nám prosím ještě jednou krátce představit, čím se konkrétně vaše studio zabývá, jaké projekty realizujete a na jakou skupinu klientů a objektů se zaměřujete?
Jsme tři začínající architekti s podobnými názory na to, jak by se tu mělo stavět. Jedna je z líhně UMPRUm (Barbora Zmeková) a dva z FUA TUL (Jan Hora a Jan Veisser). Sešli jsme se ve Znojmě, kde se začínáme usazovat, protože je tu pěkně. Značku ORA (Originální Regionální Architektura) jsme si vymysleli proto, aby bylo patrné, že pracujeme společně a jednoduše vystihuje, o co usilujeme. Zajímá nás hlavně stavění na vesnici a v maloměstě. Každá lokalita má svůj specifický ráz, rádi jej objevujeme a vykládáme jeho kvality.
Stanovujete si před každým projektem určité osobní cíle, které chcete během realizace naplnit?
Rozhodně. Ať už jde o rekonstrukci, nebo novostavbu snažíme se, aby výsledek na konci byl lepší než na začátku. Tedy abychom neničili hodnoty, které v daném místě byly před naším příchodem, ale naopak je podpořili. Může to znít samozřejmě, ale vůbec není. Zároveň chceme, aby byl stavebník spokojený a dobře se mu prostor obýval.
Jaký projekt byl pro vás/vaše studio nejzajímavější a proč?
To je asi příliš brzo soudit, máme toho za sebou málo. Každý projekt má svoje a na každém je něco zajímavého.
Máte vytipované nějaké objekty, jejichž rekonstrukcím byste se rádi v budoucnu věnovali?
Takových objektů je mnoho. Jelikož se pomalu usazujeme ve Znojmě, rádi bychom svoji práci zaměřovali na zdejší scénu. Rádi bychom konstruktivně vstupovali do dění ve městě, ať už jde o veřejné prostory, množství zajímavých znojemských brownfieldů, nebo historické objekty. Nemusí se ani jednat přímo o projektování, někdy může stačit rada nebo nasměrování.
Byli jste někdy nespokojení s výsledkem vaší práce, s výsledkem, který dopadl například podstatně jinak, než jste plánovali?
Už se nám to také stalo, ale většinou jsme to včas rozeznali. Jako základní předpoklad, jestli na projektu vůbec začít pracovat, jsme si stanovili, že si hlavně musíme rozumět se stavebníky. Musíme mít vzájemný respekt a porozumnění. Protože vzájemné neporozumění bývá nejčastějším zdrojem budoucího selhání projektu.
Jedním z vašich významných projektů byl projekt jaro, léto, podzim, zima…a jaro. Jednalo se o objekt bývalé školy v Mikulově, ve kterém jste přestavili půdní prostor na letní byt. Kdo všechno se na projektu podílel?
V té době jsme byli ještě dva, tedy Bára a Jeník H. V procesu realizace se k nám pak přidal ještě Matěj Špaček, spolužák Báry.
Co bylo primárním impulsem, který vás k tomuto projektu přivedl a jaké další kroky následovali?
Byli jsme přizváni ke konzultaci, co s prostorem dělat. Existoval projekt, který byl velmi necitlivý. Na místě jsme vymysleli řešení a vysvětlili, že jestli z konstrukce má něco zbýt, bez architektů to prostě nepůjde. Ihned jsme začali se studií. Trvalo rok, než jsme našli vhodné zájemce a začali stavět.
Co vám bylo při rekonstrukci objektu inspirací a dle čeho jste konzultovali možné zásahy či kroky provedené v prostoru půdy?
V tomto případě si prostor sám říkal, co potřebuje a ještě více, co nepotřebuje.
Jaké postupy jste používali, abyste zachovali celkový ráz a ducha stavby?
Důležité bylo ponechat krovu jeho konstrukční logiku a nepřerušit táhla. Z této prvotní zdánlivě neřešitelné nevýhody se stal leitmotiv projektu. Je to důkaz, že omezení mnohdy projektu prospějí a že i z největší slabosti se může stát nejsilnější stránka.
Pokud se rekonstruuje půdní prostor, není to vždy tak jednoduché. Byly určité chvíle, kdy se interiér musel přizpůsobit vám, místo toho, abyste vy své plány přizpůsobili interiéru?
Takové momenty nastaly, ale vždycky jsme se snažili, aby byl zásah co nejmenší. Asi největší zásah znamenalo proražení vikýře spojující hlavní prostor s terasou, kdy bylo potřeba přeříznout pozednici. Nechali jsme tam i pozůstatek nepotřebné krovové konstrukce, abychom nenarušili rytmus prostoru.
Byt musí být plný nenápadných detailů, které dohromady tvoří jednoduchý interiér s čistými liniemi. Čeho z detailních prací si obyvatelé bytu na první pohled nevšimnou, ale co určitě stojí za zmínku?
Dá se zmínit nenápadné atmosférické osvětlení. Nad vaznicemi jsou LEDkové pásy, které večer vytvářejí intimní světlo odražené od prkenného podbití. Vůbec výzva byla rozvést elektřinu tak, aby to nebylo nikde patrné.
Pro jaký typ lidí (klientů) je takto rekonstruovaný prostor vhodný na obývání?
Asi pro každého, kdo si na to troufne! Majitelé jej mají jako rekreační bydlení, ale byla i varianta pro rodinu.
TEXT: Hana Treutlerová
FOTO: ORA, Jan Žaloudek