Napište, co hledáte

Jiří Pelcl – Od kliky u dveří až po návrh domu

Jiří Pelcl – Od kliky u dveří až po návrh domu

Share

Navrhuje budovy, interiéry, skleničky, židle, naposledy i kolekci dveřního kování. Jiří Pelcl je český architekt, designér, profesor a bývalý rektor UMPRUM. Chce, aby věci byly užitečné, pomáhaly a nestály moc peněz.

Dům obklopený vzrostlým lesem se časem přizpůsobí svému okolí. Vlivem povětrnosti bude fasáda obložená dřevem v průběhu času měnit barvu a postupně se stane přirozenou součástí lesa.

Vystudoval jste architekturu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze a později design nábytku na jedné z nejprestižnějších škol tohoto druhu – Royal College of Art v Londýně. Co jste pro to musel udělat?

Existovaly mezistátní kulturní dohody, což znamenalo, že na uměleckých školách ve Velké Británii bylo pro nás dohromady asi šest míst pro zájemce o studium hudby, malířství a architektury. Bylo dost těžké dostat se do tohoto úzkého výběru. Nebyl jsem ve straně, takže se moje žádost pořád odkládala. Psal jsem na Royal College, že moje žádost je na dobré cestě, ale že to ještě asi nevyjde, a žádal jsem je, aby mi místo rezervovali. Celé to trvalo tři roky. Pak jedna vlivná paní na ministerstvu vdávala dceru a potřebovala ložnici, a jelikož jsem znal všechny výrobce, zařídil jsem, aby ji její dcera dostala. A najednou se všechno urychlilo a vyřídilo.

Po návratu z Londýna jste založil skupinu Atika. Jaké jste měli v té době uplatnění?

Psal se rok 1987 a my jsme se snažili dělat nábytek jiným způsobem. Už v té době jsme spolupracovali s různými podniky, ale tato spolupráce nebyla tvůrčí. V socialismu neměl nikdo zájem o inovativní řešení, protože většina nábytku se vyvážela někam do Ruska. Neexistovala žádná soutěž. Pracovat jako designér pro průmysl bylo docela obtížné. Pořád něco chybělo, dělaly se kompromisy. Podniky měly zájem jen ukázat něco nového na domácím veletrhu, aby měly alibi vývoje.

Výraznou roli hraje v interiéru dřevo, které zatepluje podlahy i stropy. Ložnice nabízí noční pozorování hvězd.

Přestalo nás to bavit, a tak jsme si řekli, že budeme nábytek a objekty produkovat sami. Nechtěli jsme být součástí mašinérie, která je jen alibistická a moc toho nepřináší. Naše věci byly expresivní a individuální, protože celá ta doba byla šedivá, bez nějakého náboje, a to ve všech oblastech, tedy i v designu a bydlení.

V zahraničí byly osmdesátky naopak hodně barevné.

Ano, tam běžel postmodernismus. Zajímavé bylo, že jsme vystavovali v zahraničí a novináři projevili o tvorbu skupiny Atika velký zájem. Psali, že je to východní odnož postmodernismu, což bylo zvláštní. Postmodernismus v západní Evropě vznikl z jakéhosi přesycení. Všeho bylo moc a bylo potřeba nabídku okysličit. Postmodernismus měl za cíl rozbourat trh s těmito produkty. Naše situace byla opačná, u nás nebylo skoro vůbec nic. Tohle se západním novinářům docela těžko vysvětlovalo.

Otevřený společenský prostor propojuje kuchyni s odpočinkovým koutem. Strohou kombinaci odstínů šedé barvy a přírodního dřeva rozjasňuje velký koberec s perským vzorem.

Devadesátá léta znamenala vytouženou svobodu a otevření hranic. Mezi vaše prestižní zakázky patřil návrh interiérů reprezentativních prostor na Pražském hradě. Jak k tomu došlo?

Když se Václav Havel stal prezidentem, bylo nutné rychle upravit prostory, protože jedna návštěva střídala druhou. S architektem Masákem jsme zařídili Havlovu pracovnu a přilehlé přijímací prostory. Bořek Šípek nastoupil později a s Havlem se domluvili, že bude působit jako hradní architekt. Pak se pan prezident přestěhoval do jiných prostor a Bořek pro něj samozřejmě navrhl nové interiéry včetně pracovny.

Později, konkrétně v letech 2002–2005, jste řídil svou alma mater jako rektor VŠUP. Uplatnil jste nějaké poznatky ze svého působení na Royal College of Art?

Určitě to byla veliká zkušenost. Potkal jsem se tam s množstvím lidí, což tady v Československu, v uzavřeném režimu, nebylo možné. Mojí výhodou bylo, že jsem znal více lidí z branže. Když jsem se stal rektorem na UMPRUM, pozval jsem rektory z okolních zemí, Anglie, Rakouska a Německa, protože jsem je znal. Není nad osobní kontakt. Všechny ty e-maily jsou přece jen neosobní a někdy se ani nedostanou k lidem, kterým jsou určeny. Když se s lidmi znáte osobně, například z kongresů a přednášek, máte pak větší šanci navštěvovat se a získávat zkušenosti. Dnes máme otevřenou společnost, lidé mohou cestovat a stýkat se v zahraničí, s kým chtějí, a přesto jsou některé naše instituce tak trochu mrtvé.

Křeslo z kolekce Logs staví na výrazné geometrii tří čalouněných válců uchycených v ocelové konstrukci. Inspirace estetikou naskládaných dřevěných kmenů se zde propisuje do sofistikovaného designu. MASTER & MASTER

Vidíte mezi absolventy našich vysokých uměleckých škol osobnosti, které přesahují hranice naší země?

Záleží na firmách. Když se snaží proniknout na evropský trh a prodávat v evropském prostoru, jsou vidět i jejich designéři. Ať už je to třeba Lucie Koldová, nebo Jan Plecháč.

Oba se uplatnili jako umělečtí ředitelé ve sklářských firmách, přestože mají za sebou i krásné realizace v oblasti nábytkového designu.

Bohužel, nemáme nábytkářské firmy, které by byly ve světě známé. Možná jen TON. To, co je v Evropě známé, je české sklo. Existuje povědomí, že Češi sklo umějí, a proto se vedle velkých firem prosazují i menší podniky.

Stohovatelná židle Roxor je oslavou low-tech designu, řemeslné výroby a materiálu, který je běžně skrytý ve stavebních konstrukcích, žebrované oceli roxor. Přenesením roxorových tyčí do světa designu vznikla židle s výrazným charakterem. MASTER & MASTER

Vedle produktového designu a nábytku navrhujete interiéry i domy. Zaujal mě například dům Malmö.

Šlo o projekt European Village, který pořádali Švédové v roce 2001. Vyčlenili celou oblast u moře a dali jednotlivým státům příležitost představit svou architekturu tak, aby byly patrné kulturní souvislosti. Jeden dům jsme stavěli my podle návrhu architekta Suchomela. Spolupracoval jsem s ním na interiérech a některých detailech domu.

Navrhl jsem ale i řadu rodinných domů, v poslední době například jeden v Kersku, uprostřed lesa. Současná architektura je hodně studená. Minimalismus je u nás taková mantra, až skoro náboženství, což mi vadí. Život v domě totiž není žádné náboženství. Je takový, jaký je, a velmi různorodý.

Architekti se stále vracejí k funkcionalismu, který byl u nás velmi výrazný, jako by nemohli překročit svůj stín.

Tradice funkcionalismu tenkrát nepronikla do širší veřejnosti. Šlo o určitou intelektuální vrstvu, která si nechávala stavět vily. Stejně tak kubistické vily byly určeny jen úzké vrstvě lidí. Později se prezentovalo, že jsme byli funkcionalistickou velmocí a že to bylo běžné. Nebylo.

Vliv funkcionalismu byl u nás velký a v době bolševika nebylo kam se obrátit. Režim nestál o jakýkoli kontakt s někým v Evropě. Zdroje inspirace tedy přicházely z toho, co tady bylo.

Socialismus se výrazně podepsal na vzhledu našich vesnic. Na první pohled poznáme šedesátá, sedmdesátá i osmdesátá léta – typické břízolitové kostky.

Máte pravdu, socialistická architektura, to byly břízolitové kostky. Ale už se to zlepšilo. I když zase přibylo spoustu betonových plotů, bazénů a zámkových dlažeb. Vadí mi, jak se lidé v současné době izolují od vnějšího prostředí. Postaví si betonový plot, nejméně dva metry vysoký. Je to takový český „privátní styl“.

Další věcí jsou soukromé bazény. V dnešní době je to nepochopitelné. Jak už jsem řekl v jednom rozhovoru, zakládám společnost proti soukromým bazénům. Bude se jmenovat „Smrt bazénům“. Když člověk přilétá na Ruzyni, pozná Čechy podle modrých teček – bazénů.

Co vám na soukromých bazénech vadí?

Především se do každého bazénu vejdou desítky kubíků vody, která není a nebude. Koupat se lze na koupalištích, v řekách a přehradách. Proč se oddělovat od ostatních? Jde o určitou prestiž. Soused má bazén, tak proč bych ho nemohl mít já?

Komplexní řešení interiéru představuje ucelená kolekce Profile, propojující kliky, madla, úchytky i věšáky v jednom originálním designu. Nabízí výběr špičkových povrchových úprav. PROFILE Collection, dveřní klika, povrch nerez. /Dole titan./ M & T

Ve svých projektech se zabýváte otázkami udržitelnosti. Jak lidem vztah k životnímu prostředí vysvětlovat?

Já sice nejsem skalní ekolog, ale myslím si, že by každý měl začít u sebe, přemýšlet o tom a moc o tom nemluvit. Mladá generace je v tomto ohledu mnohem lepší a progresivnější, dbá na ekologii, ale vůbec jí nevadí, že si objedná pizzu k večeři. Pořád si něco nechává dovážet a lidé jsou docela líní. Na jedné straně se stavějí do role velkých ekologů, na druhé straně jsou ale velmi konzumní.

Životní styl je stále velmi sobecký, ať už jde o přemýšlení o vlastní osobnosti, jídlo, nebo bydlení. Je příliš zaměřený na jednotlivce. A je asi „cool“ zabývat se velmi intenzivně sám sebou. Já na to nikdy neměl čas.

Proč jste sáhl k jednomu ze základních stavebních prvků – jeklu, abyste navrhl kliku?

Jekl je hojně používaný dutý profil. Má blízko k architektuře. Mě ale zaujal především moment jeho deformace. Z toho vlastně vyšel celý koncept. Celá kolekce má lehce industriální ráz, pro řadového občana možná je trochu strohá. Kliky jsou doménou architektů a stavařů, kteří je uplatňují ve svých realizacích. Lidé je pak vidí v reálném prostředí, ne ve výkladní skříni. Teprve potom se taková věc dostane k širší veřejnosti.

Mohl byste definovat, co je podle vás produktový design?

Produktový design znamená navrhování produktů pro opakovanou výrobu. Rád pracuji na předmětech, na kterých zdánlivě nelze vymyslet nic nového. Co můžeme ještě vymyslet na sklenici? Je to hodně vyčerpané téma, ale to mě provokuje. Každý předmět existuje v kontextu jiných předmětů. Každý nový design předmětu je pokračováním těch minulých. Designér musí stále zkoumat kontext prostředí, musí ho umět číst – potom má nějakou šanci tvořit.

Člověk by měl navrhovat věci tak, aby firma, která zaměstnává množství lidí, prosperovala, a neměl by upřednostňovat vlastní hlediska. Vždycky jde o diskusi a kompromis mezi ideou a samotným výrobkem.

Muzeum Die Neue Sammlung v Mnichově má jednu z největších sbírek průmyslového a produktového designu. V jeho expozici zaujme váza od Jiřího Pelcla Kaktus.

Vaše váza Big je ve sbírce MoMA – Museum of Modern Art v New Yorku. To je opravdu velká pocta. Mohl byste čtenářům přiblížit, jak se dílo českého designéra dostane do sbírky tak významné instituce?

Muzeum moderního umění má několik obchodů, jen na Manhattanu tři, další pak po světě. Vybrali si moje skleněné vázy, které v těchto obchodech prodávali asi pět let. Jednu si zároveň koupili a zařadili do svých sbírek.

Jsou i jiná muzea, například Die Neue Sammlung v Mnichově, které má krásnou expozici průmyslového a produktového designu. Když jsem tam byl vloni, našel jsem ve vitríně svou vázu Kaktus. Člověka potěší, když vidí vystavenou vlastní věc, aniž by věděl, že ji daná instituce vlastní.

Jiří Pelcl, Prof. ak. arch.

  • Je významnou osobností působící na poli designu v České republice a v zahraničí.
  • Je profesorem na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, kde v letech 2002 – 2005 působil jako rektor.
  • Vedle praktické návrhářské činnosti pro průmyslovou výrobu se zabývá teorií designu a publikuje.
  • Realizoval řadu interiérů prestižních objektů (interiéry pro prezidenta Václava Havla na Pražském hradě, velvyslanectví v Římě, Pretorii, rodný dům Gustava Mahlera v Kalištích, Český dům v Malmö a jiné).
  • Jeho práce jsou zastoupeny v mnoha sbírkách designu významných muzeí doma a v zahraničí, včetně Národní galerie v Praze nebo Muzea moderního umění v New Yorku.

Text: Alena Kodlová, Foto: Archiv firem