Druhy dřevin

Dřevo je jedním z nejstarších materiálů, které se lidstvo naučilo využívat ke stavbě obydlí, výrobě pracovních nástrojů i jako zdroje energie. Zatímco většina v současnosti užívaných stavebních materiálů je vyráběna z neobnovitelných zdrojů a jejich výroba je energeticky vysoce náročná, dřevo roste a spotřebovává oxid uhličitý, čímž přispívá ke zpomalování nárůstu jeho obsahu v ovzduší. Dřevo z dobře obhospodařovaných lesů patří k obnovitelným surovinám a jeho používání je šetrné k životnímu prostředí.

Každý Evropan má k dispozici téměř 1 m³ dorůstajícího dříví ročně. Každých 80 let vyroste v Evropě na každou tříčlennou rodinu 240 m³ dřeva, přičemž ze 140 m³, zpracovaných na užitkové dřevo, lze postavit komplexní rodinný dům s kvalitní izolací a 80 let ho vytápět.

Ze zbývajících 100 m³ lze vyrobit nábytek a řadu ostatních výrobků (hudební nástroje, hračky, vybavení pro volný čas, dřevěné haly, stáje pro chované zvířectvo apod.). Takto zpracované dřevo lze po letech několikanásobně recyklovat nebo ho spálit a vzniklé teplo opět různými způsoby využít.

Zatímco v Česku tvoří podíl staveb na bázi dřeva na bytové výstavbě jen 1 %, v Německu je to 7 %, v Rakousku, Švýcarsku 10 %, ve Finsku, Norsku a Dánsku přes 60 %. Ve výrobcích ze dřeva se dlouhodobě uchovává uhlík, tím se stabilizuje jeho množství v přírodě a zmenšují se dopady globálních klimatických změn. Jeden m³ dřeva váže až 250 kg CO². Při průměrné spotřebě 100 – 150 m³ dřeva na jeden dům a životnosti stavby minimálně 100 let se jedná o nezanedbatelná množství. Přitom na místě, kde se na dřevěný dům vytěžil les, za sto let vyroste les nový – a ten váže další tuny tohoto skleníkového plynu. Naopak při výrobě cementu, pálení cihel a vápna, přepravě stavebních hmot se obrovská množství tohoto plynu pouze uvolňují.

Za dobu životnosti dřevěného domu nám vyroste nový les!

Smrk

Dřevo smrku je smetanově bílé až nahnědlé, s výraznými letokruhy. Na všech třech řezech (příčný, podélný, tečný) snadno zaznamenáme zřetelné barevné odlišení jarní a letní přírůstkové vrstvy dřeva. Jádro není barevně odlišeno, a pokud se místy (od oddenku) vyskytuje tmavší zahnědnutí, jedná se o vadu, počátek hniloby. Smrk je i přes svou měkkost houževnatý, poměrně pevný a pružný. Smrkové dřevo má velmi výhodné vlastnosti pro opracování, proto se smrk stal, díky člověku, naším nejrozšířenějším stromem. Smrkové dřevo je měkké, hedvábně lesklé, vonící pryskyřicí, poměrně lehké, dlouhovláknité, přitom velmi pružné a pevné, dobře štípatelné. Dobře se řeže, hobluje, frézuje, klíží, moří, natírá a barví. Poměrně málo se bortí a sesychá. V suchu je velmi trvanlivé. Tesař ho používá na trámoví, krokve, bednění i podbití. Truhlář na tzv. selský (měkký) nábytek. Ze starých trámů se zhotovují repliky často malovaných a jinak zdobených truhel, komod, skříní apod. Zedník má rád smrk na hladítcích, při bednění a u podlážek lešení. Horník jej používá na výdřevu v dolech. Smrkové dřevo je důležitou surovinou pro výrobu papíru. Zvláštností je tzv. rezonanční smrk, který je nenahraditelný při výrobě hudebních nástrojů. Smrkové dřevo je lákavé sousto pro dřevokazný hmyz, zejména červotoče. Hotové výrobky je nejlepší už preventivně chránit.

Borovice

Dřevo borovice je měkké, křehčí než smrkové, bělová část je smetanově bílá až k okru, jádro oranžově hnědé až dorezava. Letokruhy jsou výrazné. Bělové dřevo trpívá charakteristickým zamodráváním došeda, což se považuje za vadu na kráse. Díky odolnosti se borové dřevo používá především na okna a dveře, včetně rámů. Také se dobře uplatní na trámoví, podvaly a „polštáře“ pod podlahy. Mořidla i nátěry přijímá hůře než smrk. Jádrové dřevo se také hůře lepí. Největší nevýhodou při obrábění a broušení je však silné zanášení nástrojů a brusiva pryskyřicí.

Modřín

Modřínové dřevo je polotvrdé, tvrdší než smrkové nebo borové, pevné a trvanlivé. Bělová vrstva je světle žlutohnědá, jádro okrové až červenohnědé. Na vzduchu a po napuštění tmavne. Texturu (kresba letokruhů) má hustší než smrk a vyniká krásou mnoha drobných, většinou dobře zarostlých součků. Dobře se obrábí, nezalepuje tolik nástroje jako borovice a lépe přijímá lepidla i napouštění. Používá se k výrobě šindelů, masivního nábytku, schodů, zábradlí, obložení apod.

Ořech

Ořechové dřevo je velmi ceněné, zvláště o starší, zdravé a silné stromy mají velký zájem dýhárny. Běl má šedobílou, někdy s jasně žlutými skvrnami na okrajích směrem k lýku. Jádro je proměnlivé, ale většinou tmavohnědé. Bývá černě ohraničeno a barva závisí na půdních podmínkách. Je tvrdé a pevné, díky obsahu třísla poměrně trvanlivé. Dobře se obrábí, ohýbá, soustruží i řeže dláty. Odedávna se používalo k dýhování i vykládání (intarzie).

Třešeň

Dřevo je tvrdé, pevné, pružné a houževnaté, s poměrně výraznými letokruhy. Bělová část je úzká, smetanově narůžovělá až žlutá, jádro červenohnědé, na vzduchu časem červená a tmavne. Třešně rostoucí v lesních porostech mívají dřevo trochu tmavší. Krájené dýhy, masivní fošny nebo prkna upoutávají výraznou kresbou. Dobře se obrábí, má mírný lesk. Špatně se řeže dláty přes vlákna, ale pro soustružení a truhlářské práce je vhodné. Hodně se bortí a „pracuje“, přířezy je nutno sušit pomalu a důkladně je proložit. Používá se v nábytkářství, v uměleckém truhlářství, pro výrobu židlí, stolků, podstavců, ostění, říms, sloupků zábradlí i leštěných vykládaných kazetových stropů.

Hrušeň

Dřevo je houževnaté, pevné, tvrdé a stejnoměrně husté, bez lesku. Je většinou šedo-hnědo-bílé, u starších stromů se objevuje vyrudlé až cihlově červené nepravidelné jádro. Na tečném řezu mívá jemnou, něžnou kresbu. Po vyschnutí poměrně málo „pracuje“, nebortí se. Používá se proto na výrobu dřevěných závitů, šroubovic a lisů. Výborně se soustruží a brousí. Dobře přijímá lepidla i mořidla, nábytkáři jím často napodobovali eben. Je kvalitní při přípravu lepených pro sochy nebo reliéfy, zvláště když se vyžaduje stejnorodost – jednota materiálu. Vyráběly se z něj i různé geometrické pomůcky.

Švestka

Dřevo je husté, stejnoměrné a velmi tvrdé. Lze využívat jen menší kusy, které se však musí sušit zatížené a pomalu, protože dřevo se silně kroutí a praská. Běl je úzká, žlutá, někdy našedlá, jádro růžovo až červenohnědé. Dobře se soustruží i řeže. Na nábytku může být funkční ozdobou. Patří do dílen šperkařů, restaurátorů či výrobců exkluzivního nábytku. Spolu s višní je nejlepším dřevem na „domácí“ uzení.

Akát

Od úzké hnědobílé běli jde ke dřeni žlutozeleněhnědavá barva, s rozdílnou, mnohdy zajímavou kresbou. Letokruhy jsou dobře viditelné. Dřevo je těžké, velmi tvrdé, značně pružné a houževnaté. Dobře odolává vodě i počasí. Poměrně dost „pracuje“, trhá se a bortí. Při rychlém sušení praská. Ideálně se hodí na silně namáhané násady, topůrka a rukojeti. Naši předkové dřevo akátu používali v kolářství. Čepy a klína z něj jsou pevné a trvanlivé.

Jasan

Běl, u mladých stromů široká, u starých užší, je smetanově bílá, u některých jedinců bělejší než javorová, jindy narůžovělá. Jádro bývá nepravidelně ohraničené, tmavohnědé. Výrazné letokruhy vytvářejí krásnou kresbu, která má na starém nábytku nazlátlý lesk. Šikmo řezané pásky se používaly k vykládání. Dřevěné obklady, prkna či dýhy jsou nejžádanější tam, kde se objevuje kontrast jádra běli, nebo v místech srůstu. Dobře se opracovává, soustruží i leští. Dřevo je pevné, tvrdé, houževnaté a z našich dřevin nejpružnější. Používá se proto na výrobu lyží, saní, topůrek či madel a dodnes se z něho zhotovuje tělocvičné nářadí.

Dub

Dubové dřevo je jedno z nejžádanějších už odedávna. Má poměrně úzkou, světlehnědou běl a široké, stejnoměrně hnědě zbarvené jádro. Na středovém a tečném řezu se objevují výrazná „zrcátka“ (přeříznuté dřeňové paprsky). Díky jim luze bezpečně rozeznat dub od jilmu či jasanu. Základními vlastnostmi dubového dřeva jsou tvrdost, pevnost, houževnatost a trvanlivost. Z našich dřev nejdéle vzdoruje nejen povětrnostním podmínkám, ale i střídání vlhka a sucha. Vyráběly se z něj mlýnská kola, hamry, piloty k mostům a lávky, sudy. Dubové dřevo bylo za všech dob oblíbeno v nábytkářství. V Anglii po něm pojmenovali celý věk – age of oak (1500 – 1600). Využívalo se v masivu i na krájení dýh. S dubem pracovali a pracují řezbáři a sochaři, dá se řezat dláty i napříč vláknům. Dobře se lepí i moří.

Habr

Habr je z našich dřev nejtvrdší a touto vlastností se může srovnávat jen s některým akátem či javorem – babykou. Dřevo je husté, stejnoměrně šedobílé až hnědobílé. Barevné změny lze najít u starších kusů okolo dřeně. Po vyschnutí je stálé. Porušuje však pravidlo o trvanlivosti tvrdých a těžkých dřev: leží-li ve vlhku, venku na zemi, brzy „zpuchří“ a začne se rozkládat. Ale ani stojící nevydrží příliš dlouho odolávat povětrnostním vlivům. Dobře přijímá lepidlo i mořidla, je bez lesku. Napodoboval se jím eben. Dodnes se používá na čepy, palice i šrouby, na klíny, na hoblíky, rukojeti apod. Kvůli stálosti a tvrdosti je velmi důležitý i pro výrobu hudebních nástrojů.

Buk

Bukové dřevo patří z listnáčů k nejznámějším. Je tvrdé, málo pružné, poměrně pevné. Barvu má světle hnědou až narůžovělou, pařením získá tmavší, charakteristickou barvu. Je stejnorodé a husté. Bukové dřevo proslavila mimo jiné firma Thonet známými „thonetkami“, židlemi z ohýbaného dřeva, které se stále vyrábějí. Používá se v nábytkářství, na ohýbaný nábytek i na krájení dýh, převážně pro „levné“ použití, např. na překližky. Trvanlivostí nevyniká, ale velmi dobře se obrábí, moří a lepí. V neposlední řadě je výborné i na topení.

Javor

Javorové dřevo patří k nejsvětlejším z našich dřev, smetanově slonovinově bílé, do krémova. Okolo dřeně či suků se někdy objevují zelené nebo černohnědé pruhy a skvrny. Někdy se tvoří široká, tmavá, nepravidelně ohraničená dřeň. Jádro jinak není barevně odlišeno. Dřevo je tvrdé a lesklé. Dobře se opracovává, soustruží, moří, bez problémů přijímá lepidlo. Často se ještě vyběluje peroxidem a čpavkem. Kvůli kontrastu se používá v nábytkářství v dýhách i v masivu. Pro svou dekorativnost je vzácný tzv. „očkový“ javor. Pro vykládání nábytku se vyhledávala i tzv. kořenovice. Rovněž známé je tzv. vlnkování javoru, jež se dodnes využívá na zadní desky a luby viol, houslí nebo kytar.

Bříza

Dřevo břízy je smetanově bílé, někdy našedlé, nahnědlé i narůžovělé, bez lesku. Je stejnoměrně husté, středně tvrdé, pevné, dobře se ohýbá. Za syrova se řeže (dláty) mnohem lépe než po vyschnutí. Jako ostatně většina dřev. Špatně odolává vlivu počasí, podléhá zvláště hnilobě a houbám. Vždy se používalo na topení, hlavně v polenech do krbů, hoří i syrové. Při sušení na vzduchu proschne bez prasknutí na obvodu i v kulatině (do průměru cca 15 cm), proto je odedávna mají v oblibě především soustružníci. Dodnes se z něj tečí korbele, vázy, svícny, kořenky či slánky. Dobře se moří i přijímá lepidlo. Vzrostlé silné kmeny se krájejí i na dýhy. Dodnes se vyrábějí z březových větviček košťata.

Lípa

Smetanově až žluto či šedobíle zbarvené, poměrně pevné, měkké dřevo je stejnoměrně husté. Není příliš trvanlivé a musí se chránit zejména před červotočem. Po kvalitním vysušení se nebortí a málo sesychá. Dobře přijímá lepidlo, dobře se tónuje a moří. Lze je čistě řezat dláty, a to i přes vlákna. Lípa je především nepostradatelným materiálem pro řezbáře.

Olše

Dřevo je žluté, někdy narůžovělé až šedooranžové. Je stejnoměrné, bez výrazných letokruhů a barevně odlišeného jádra. Je měkké, pevné, snadno se štípe, dá se řezat dláty i přes vlákna. Dobře přijímá lepidlo. V řezbářství je hned po lipovém nejoblíbenější, ale stejně jako lipové dřevo trpí červotočem. V rukodělné řemeslné výrobě se olšové dřevo využívá na nádobí – necičky, mísy, okříny i troky na paření prasat. Umělečtí truhláři mořeným olšovým dřevem nahrazovali mimo jiné mahagon nebo palisandr.

Topol

Topolové dřevo je měkké, řídké, nepříliš pevné, na řezu chlupaté. Je lehké. Dobře se moří a přijímá všechny druhy lepidel, protože hodně saje. Používá se na krájení dýhy na tzv. poddýžky. Dobře vyschlý se dá použít jako obklad do suchých saun, neuvolňuje pryskyřici. 

Objemová hmotnost dřeva

TEXT: Duše dřeva; redakce, Wikipedia
FOTO: commons wiki
ZDROJ: Duše dřeva, Wikipedia