Share
Před tisíciletími vtiskla řeka Nil obyvatelům Egypta rytmus a řád. Řád, kterému se postupně přizpůsobili původní lovci a nomádi – protože zajišťoval usedlým zemědělcům jistotu pravidelných a dobrých sklizní. Úrodnost nilského pobřeží zajistila pravidelná záplava, která přinesla novou půdu. Značné části Egypťanů bylo díky tomu umožněno věnovat se výstavbě rozsáhlých sídel a cílevědomě i výrobě nábytku.
Počátky kultivovanější práce se dřevem, používání základních spojů, stejně tak jako počátky historie překližky a intarzií musíme hledat právě ve starém Egyptě. Staří Egypťané dobře ovládli spojování dřevěných částí nábytku. Jednotlivá prkna navzájem spojovali pomocí hmoždinek – dřevěných, asi centimetr silných a několik centimetrů dlouhých válečků. Tyto hmoždinky, které jsou běžně používané i v dnešní době, byly osazovány do protilehlých zaklížených otvorů. Při svých pracích používali staroegyptští nábytkáři i rybinových spojů a vymysleli rohový spoj – ozub.
Z akáciového, sykomorového, cedrového a ebenového dřeva vytvořili staří Egypťané všechny základní druhy nábytku. Přitom dobrého dřeva byl v celém povodí Nilu nedostatek. Dovážené dřevo z Přední Asie bylo vzácné, stejně tak africký eben. Dovážená dřeva byla proto používaná pouze pro výrobu královského nábytku, pro sídla velmožů a k výrobě předmětů sloužících v chrámech.
Ze vzácných dřev byli schopni staroegyptští řemeslníci vyrobit překližku, složenou až z šesti vrstev dýh. Uměli vyrobit dýhy o síle dvou milimetrů a dovedli je k sobě klížit tak dokonale, že jejich slepení drží dodnes.
Tehdejší nástroje byly velmi jednoduché. Při pohledu na dokonale vyrobené předměty, nás udiví zjištění, že až do třetí dynastie využívali nábytkáři pro výrobu břitů svých nástrojů jen štípaný kámen, který nahrazoval vzácnější kovy. Kamenné čepele nástrojů byly vystřídány za bronzové až v období Střední Říše. Škrabadla, kterými byly dokončovány kvalitně opracované povrchy, byly vytvořeny z pazourku. K jemnému vybrušování ploch sloužil na drobný prášek rozdrcený křemen. Takto upravené dřevo se často napouštělo vonnými oleji.
Dělníci, kteří vyráběli nábytek byli v Egyptě zaměstnáni především v královských a chrámových dílnách. Ve specializovaných truhlářských dílnách byl vyráběn nábytek pro horní vrstvy společnosti, ale i inventář pro náboženské obřady. Velká péče byla věnována i úložným prostorům. Od drobných šperkovnic až po objemné truhlice, které byly obkládány i zlatými foliemi.
Ve starověku, zatímco vzkvétal život kolem Nilu, Eufratu a Tigridu, žili obyvatelé na mnoha ostatních místech vpravdě barbarsky.
Avšak pronikání kulturních hodnot postupovalo nezadržitelným tempem. V egyptském archivu v Tell el Amarně byly nalezeny záznamy z let 1350 př. n. l. o výměně lékařů a astrologů, dokonce i o vysílání nejzručnějších řemeslníků do vzdálených míst. Tak se postupně kultura práce a nábytkové umění stávaly vlastní i dalším a následujícím civilizacím starověku.
Bydlení a nábytek
Na základě různých nálezů bylo možno zrekonstruovat venkovské domy bohatých Egypťanů. Pozemek, na němž stálo obydlí, byl obehnán zdí, vlastní obydlí bylo vystavěno na vyvýšeném místě ze sušených cihel omítnutých vápennou omítkou. Dům měl vestibul, přijímací sál umístěný uprostřed dispozice, dále sál pro shromažďování rodiny, ložnice, lázně a místnost pro mazání vonným olejem. Služebnictvo bydlelo v přístavcích, kde byly rovněž kuchyně, pec na pečení chleba, silo na zrní, dílny, skladiště a stáje. Samostatně stála svatyně a vodní nádrž se zahradou. Domy měly i druhé podlaží dostupné omítaným schodištěm z cihel, okna byla těsně pod střechou. Méně pohodlí měli již dělníci, kteří bydleli v samostatných domcích menší rozlohy 6x6m. Domky byly řazeny vedle sebe a způsob zástavby se zadní částí přiléhající k hradbě připomíná středověká města Evropy. Ostatní obyvatelé však žili v chatrčích, jejichž hlavním stavebním materiálem byl rákos.
Egyptské umění je především symbolické a směřuje k monumentalitě, ale mnohé kusy nábytku mají vysloveně naturalistickou výzdobu. Měl-li nábytek nohy, tak to byli napodobeniny skutečných zvířat. Nejčastěji se objevují kopyta koně nebo tlapy lva, které šlapou za sebou tak, jak našlapuje zvíře. Sedací nábytek byl změkčován volnými polštáři, které otroci pokládali na sedátka. Polštáře se plnili peřím, žíněmi a rostlinnými náhražkami. Teprve později i v konzervativním Egyptě přistoupili k pevnému čalounění. Za přítomnosti vladaře a kněží nikdo nesměl sedět podobně jako později v Evropě.
Sedací nábytek vládnoucích vynucoval strnulé sezení, při kterém na veřejnosti muselo stehno a záda svírat úhel, podobně jako později v gotice. U ostatního sedacího nábytku se objevuje snaha vytvořit pohodlnější sezení mírnějším sklonem opěráku tvořeným rámem a opěrnými vlysy. Významným typem nábytku, ve kterém byli Egypťané ostatním národům vzorem, jsou lůžka známá již 4000 let př. Kr., kdy ostatní národy ještě uléhaly na zem. Lůžka měla zpravidla rámovou konstrukci a byla vypletena nebo potažena kůží. V podélném směru nebyla rovná, ale mírně prohnutá, na druhé straně od zdobného čela mírně vyvýšená. Hlava byla podkládaná samostatnými polštáři (speciálními podhlavníky). Čela postelí byla zhotovena z překližky s honosným zlatým zdobením, slonovinou a klenoty. Vzhledem k teplému klimatu nepotřebovali Egypťané speciální postele, ale lůžko jen obklopili lehkým baldachýnem proti komárům.
Výše uvedené typy nábytku byly doplňovány různými stolečky, křesly, sedačkami, malými truhlovými skříňkami a truhlicemi.
Egypťané již znali dýhování, pro které používali 2mm silných dýh. Znali výrobu překližek, používali rámovou konstrukci s výplněmi spojenými s rámem na pero a drážku. Používali svlakové lišty proti borcení ploch. Kulatý tvar noh a trnoží stolků nasvědčuje, že ovládali také soustružení podobně jako Izraelité v Judey.
Pro egyptský nábytek jsou charakteristické pigmentové nátěry nebo nábytek malovaný kontrastními barevnými vzory. Tmelení bylo součástí lakové techniky, která byla založena na postupném nanášení laku v mnoha vrstvách do vyrovnání povrchu. Do vrchní vrstvy laku se po přeleštění vrývaly různé ornamenty na způsob sgrafita nebo se do rýh vnášely kontrastní, nejčastěji zlaté barvy. Uvedená, tzv. východní technika lakování se v Orientu používá dodnes.
Velmi časté bylo vykládání lakového nebo dřevěného povrchu slonovinou, želvovinou, perletí a vzácnými dřevy.
ZDROJ: Ing.P. Skalická, Prof.Ing.arch J.Halabala; Prof.MUDr. Z. Brunecký
FOTO: archaeolink.com
