Vytváření vnitřního prostoru

Člověk tvoří se svým prostředím systémový celek. Vztah člověka a prostředí je složitý a člověk v něm zastává hlavní úlohu. Aktivním způsobením člověka na životní prostředí, zásahy do jeho původní podoby, nabývá okolní prostředí nové formy.

Životní prostředí bychom mohli rozčlenit na tři konvergentní oblasti: Příroda,Umělé prostředí,Sociální prostředí

V celé šířce architektonické tvorby jde převážně o umělé hmotné prostředí, i když se nedají vyloučit aspekty sociální, přírodní i jiné. Pro člověka a jeho život je rozhodující zejména obytné (bytové a pracovní) prostředí, které je sjednocením uměle vytvořeného prostředí a přírody. Vytváření vnitřních prostorů je hlavní poznávací charakteristikou architektonické a interiérové tvorby.

V interiéru dochází k detailnímu až intimnímu vnímání vnitřního prostoru jako celku a též jeho jednotlivých součástí. Hranice mezi architekturou a interiérovým designem není možné přesně stanovit. Oblasti jejich působení se navzájem prolínají. Interiérový návrh architektů nebo designérů záměrně vytváří prostředí určené pro život člověka. V něm potom dochází k jeho nejosobitějšímu kontaktu s prostředím, které ho obklopuje. Pohybujeme-li se většinu času pouze ve vnitřním prostoru budovy, můžeme říci, že kvalita okolního interiéru se přímo podmiňuje kvalitě našeho života.

Člověk ve svém prostředí zhmotňuje své pocity, které odrážejí jeho sociální, praktické i jiné zkušenosti.

Objektivní činitele vnímání prostředí jsou převážně antropologické a fyziologické. Antropologické činitele podstatně ovlivňují konkrétní potřebu individuálního prostoru, což má vliv na utváření a vnímání koncipovaného architektonického prostoru, kde fyziologické zákonitosti hrají důležitou úlohu.

Subjektivní činitele vnímání souvisí s individuálními vlastnostmi člověka, jeho emocionálním stavem, individuálními zkušenostmi, estetickou úrovní a individuální interpretací architektonického tvaru.

Vymezení pojmu – vnitřní prostor – interiér

Lidská potřeba přístřeší byla úplně prvním impulzem k tomu, aby byl nějaký prostor vůbec vytvořený. Ze začátku člověk využíval prostory, které mu poskytla pouze příroda. Tyto si postupem času pod vlivem uvědomění si svých potřeb, začal upravovat, aby je mohl používat jako útočiště před nepřízní počasí a přírody. Později, ve spojitosti se zdokonalováním vlastního myšlení, ho okolnosti i stupeň rozvoje celé společnosti donutil uměle si vytvořit prostor pro tyto účely.

Vznikla potřeba uspořádaného prostoru. Podlaha byla zem, nebo se jen jednoduše upravila a vytvořeny musely být stěny, strop a střecha.

Na začátku si lidé vytvářeli obestavěný prostor zejména z utilitárního a funkčního důvodu. Potom se k této funkci přidala i funkce estetická, podpořená snahou o odlišení budov (staveb) mezi sebou, tak i jejich autorů (architektů) v rámci společenských vrstev.

V architektonickém smyslu se vnitřní prostor navržený architektem, ohraničený architektonickými konstrukcemi, nepovažuje ještě za interiér. Interiérem se prostor stává po jeho dotvoření a doplnění funkčními a estetickými elementy.

Pojmem interiér označujeme: „Stavební konstrukci záměrně vytvořenou nebo dodatečně upravený vnitřní prostor, logicky upořádaný pro daný účel, vybavený zařizovacími prvky a systémy, určený k uspokojení potřeb člověka.“

TEXT: redakce OH
FOTO: pinterect
ZDROJ: DOC.ING. AKAD.ARCH. IVAN PETELEN, PHD; ING.ARH. PETER DANIEL, PHD; PROF.ING.ARCH PETER HAVAŠ, PHD